Výcvik

Asi jako každý zodpovědný majitel psa, jsem chtěla, aby naše zrzavka poslouchala. Takže jsem neotálela a s výchovou jsem začala v podstatě hned, jak jsme si Agi přivezli. Samozřejmě jako nejdůležitější povel považuju "Ke mně", a tak jsme tento povel trénovali několikrát denně, doma i venku. Postupně jsme přidali "Sedni" a "Zůstaň", kteréžto jsme opět nejdřív trénovali doma. Jako velmi užitečný se projevil povel "Stůj", protože jsem chtěla s Agi venku chodit co nejvíc na volno, ale občas ji zabrzdit na okraji chodníku, nebo lesíka, nebo před malým dítětem.

S těmito i dalšími povely nám hodně pomohl cvičák, na který jsme začali chodit asi ve 4 měsících. Cvičák to nebyl ledajaký, ale velmi příjemný s panem Viktorem Janošíkem, který se specializuje na výcvik retrívrů (více viz tady.) Sice má Agi do retrívra jakéhokoli druhu docela daleko, tak nás pan Jánošík ochotně přijal a věnoval se i našim nešvarům. Kdo chce opravdu trpělivého a milého trenéra, tak vřele doporučuju. Na cvičáku jsme trénovali nejen základní poslušnost a to jak samostatně, tak i ve skupinách, ale i základy hravého přinášení. A občas jsme se na cvičáku potkali i s Agininou sestřičkou Ellie, což bylo pro holky radostné, ale pro paničky o to náročnější.

Pár fotek z ranného výcviku je tuna :-)

Ještě v prvním roce jsme se rozhodli, že když to Agi půjde zkusili bysme i lovecký výcvik, protože k tomu měla výborné předpoklady po rodičích, a protože jsme více a více pronikali do povahy maďarů. 

První "zkušenosti" jsme sbírali hlavně od chovatelek Agininých rodičů Ivy a Irči, a když bylo Agi půl roku, jeli jsme na společný výcvikový tábor za panem Prouzou do Hronova. Bylo to takové prvotní seznamování s tím, jak vlastně lovecký pes opravdu "pracuje", jak dělá to, k čemu byl stvořen :-) A to byla opravdu nádhera. Nikdy předtím jsem si nemyslela, že by mě lovecká kynologie mohla zaujmout, natož, že bysme se jí společně věnovali. Ale když jsem viděla Joeyho, Rinku, Bena, Nera nebo Ronu s jakou chutí vyhledávají, přinášejí zvěř, jak se těší, kdy už budou moct vyrazit a sledovat stopy, tak jsem si řekla, že by bylo škoda o to Agi připravit. A tak bylo rozhodnuto, že to alespoň zkusíme. V prvním roce, jsem si říkala, že bych chtěla aport zkusit hravě, resp. s pozitivní motivací  a tak jsme trénovali vše jakoby pro radost. Jenže jak jsem nezkušený a hlavně netrpělivý cvičitel, tak jsem dělala spousty chyb a přestože se někdy dařilo, tak aport nebyl zdaleka spolehlivý. Tzn. že když se Agině nechtělo, nebo měla něco zajímavějšího na práci, tak aport nepřinesla, nebo pouštěla cestou nebo s ním utekla pryč. Myslela jsem si ale, že na trénink máme dost času a že to vypilujeme. Nicméně za rok, když jsme opět jeli na výcvikový tábor do Hronova, tak mě čekalo nemilé překvapení, když mi pan Prouza otevřel oči a řekl, že po roce výcviku, to není na práci vůbec vidět a že si Agina ze mě dělá srandu. Samozřejmě jsem z toho nebyla nadšená, ale musela jsem uznat, že v roce a půl už jiní psi pracovali mnohem líp. 

Lovecký výcvik

Po druhém loveckém víkendu u pana Prouzy jsem se rozhodla, že aport budeme dělat parforsní, „šlapaný“ a ejhle asi po 3 dnech naše zrzavka nosila všechno a bez remcání. Postupně jsme prodlužovali vzdálenost i čas, kdy držela aport, a pak jsme potrénovali i s chlupatým aportem a nakonec se zvěří. Bála jsem se, jak bude reagovat při aportování teplé zvěře, ale na první pokus vzala a přinesla. Takže tento postup mi zvedl sebevědomí, a po pár týdnech jsme se přihlásili na podzimní zkoušky. Samozřejmě jsme taky do té doby  trénovali hledání, v různých terénech, poslušnost na píšťalku, i odložení na místě. Klid po výstřelu byla další neznámá. Když byla Agi ještě mladé štěně, zkusili jsme výstřel z dálky u naší chovatelky Ivy a tam reakce Agi byla poměrně ustrašená, takže jsem měla obavy, že Agi se bude výstřelů bát. Ale jednou na podzim jsme dostali pozvání na kachní hon. Agi ještě neměla zkoušky, tak jsme tam byli jen jako hosté na čumendu. Stáli jsme opodál rybníka, a když se kachny zvedly nastala salva výstřelů. To se opakovalo ještě několikrát, Agi se nijak extra nebála a asi po hodině, kdy jsme odcházeli, jí to bylo úplně šumák.

Podzimky jsme absolvovali v Uhříněvsi, na to že bylo září bylo nezvykle horko. Šla jsem tam s pocitem, že se to určitě nepovede, a že ze sebe udělám blbce. No a ejhle, zkoušky jsme dokončili a jako bonus jsme byli první :-D

Od té doby dávám Agi víceméně klid. Jen zřídka máme možnost potrénovat se zvěří, stopy,  dohledávky. A v poslušnosti jsem taky polevila, takže na další zkoušky, pokud bysme chtěli dělat, bychom museli hódně natrénovat. Ale v plánu máme lesní zkoušky … třeba na Aginky důchod.-)